AROGANCE

Dlouho očekávaná kniha amerického novináře a publicisty, který 28 let pracoval v televizní stanici CBS.
Je to vzrušující pokračování jeho bestselleru Jak novináři manipulují,  plné příběhů o reportérech ze zpravodajských organizací, kteří více dbají na svou politickou korektnost než na objektivitu reportáží předkládaných veřejnosti.

„Působivá kniha … otevírá čtenářům oči … nabízí rozumné návrhy, jak se dá zkvalitnit zpravodajství přinášené sdělovacími prostředky, a to jak po stránce obsahové, tak z hlediska větší vyváženosti celkového pohledu na současné události … Ať už se řadíte na pravou nebo na levou stranu politického spektra, po přečtení nebo poslechu této knihy mnohem hlouběji porozumíte problémům, spojeným se zaujatostí médií. Od této chvíle si budete klást otázky a sledovat zásadní zaujatost v každém zpravodajství, které si poslechnete, nebo v každém novinovém článku, který si přečtete.“   (Large Print Reviews)

Předmluva k českému vydání knihy - Petr Hájek

---

Když jsem před několika lety psal předmluvu k českému překladu bestselleru Bernarda Goldberga BIAS (česky Jak novináři manipulují, vydavatelství Ideál), končil jsem svou úvahu zamyšlením nad soumrakem médií, který podle mne prožíváme, takto:
„Jsem přesvědčen, že se soumrak nemusí proměnit v noc, že tento systém má stále ještě dost samočisticích mechanismů, aby nákazu zvládl. Pokud se však mýlím a médiím v původním slova smyslu opravdu začíná zvonit hrana, pak se neptejme, komu zvoní.“ Čtyři roky poté dostává český čtenář do rukou další Goldbergovu knihu, tentokrát s velmi srozumitelným názvem Arogance. Opět se zabývá médii, opět kriticky a opět z pozice zúčastněného pozorovatele americké mediální scény. Zatímco napsáním BIAS se Goldberg v novinářském prostředí stal tak trochu vyvrhelem, bílou vránou, která by měla být uklována, protože nepatří k houfu, ba dokonce denuncuje levičáckou zaujatost, manipulaci a politickou předurčenost absolutní většiny novinářského stáda, Arogance je z trochu jiného těsta. BIAS se totiž výborně prodával, stal se bestsellerem a její autor, dlouholetý reportér televizní stanice CBS, kontroverzní celebritou. Trochu to připomíná osud Bjorna Lomborga, původně aktivního zvěstovatele klimatické apokalypsy v důsledku civilizační produkce kysličníku uhličitého. Když se však Lomborg začal problematikou vážně vědecky zabývat, s hrůzou pochopil, že se stal obětí politické manipulace, že celý klimatický cirkus má ve skutečnosti úplně jiné pozadí, příčiny i smysl. Že primárně vede k masové manipulaci veřejným prostorem v zájmu celých průmyslových odvětví a politických seskupení, jimž slouží mediální válka o vystrašení mystifikované veřejnosti jen jako záminka k jejich dalekosáhlým cílům – a odmítl se na této grandiózní mystifikaci podílet. Napsal knihu, ve které ukázal, jak se věci skutečně mají – a byl okamžitě s hlasitým opovržením vyobcován z kruhů zelené mafie.
Paradoxně se tím však současně stal natolik známým, že je dnes opět pravidelným hostem na mezinárodních „oteplovacích“ konferencích, píše studie a knihy a patří k nepominutelným osobnostem celé té absurdní putovní „klimatologické show“ jako symbol „opačného vědeckého názoru“. A jako důkaz, že v diskusi nejsou žádné názory ignorovány, že je tedy „vzorně demokratická“. Lomborg svou roli pochopil a uchopil a patří od té doby k pouze umírněným kritikům „oteplovačů“, takže nakonec jsou všichni spokojeni. Něco podobného se patrně přihodilo i Goldbergovi. Ne, že by jeho Arogance nebyla zajímavá. Rozvíjí v ní základní téma knihy BIAS – levičácké uhranutí absolutní většiny amerických médií a novinářů, a v důsledku toho také jejich neobjektivní a jednostranné „informování“ veřejnosti, které odhaluje jako manipulaci, jako vědomou i zčásti nevědomou činnost pro pouze „jediný správný“ politický směr, pro americkou levici.
„Moji liberální přátelé zapomněli, jak být liberální,“ píše. „Přece jen jsem býval (když už nic jiného) jedním z nich. … V průběhu let se liberalismus posouval stále více doleva. … Pro mě vlastně neexistuje pouze předpojatost sama o sobě, ale i nesnášenlivá arogance tolika novinářů, jejich elitářství a pohrdání ostatními Američany.“ V těchto několika větách spočívá východisko Goldgerovy Arogance, které se výsostně týká i našeho žurnalistického problému. Stejně jako problematika politické korektnosti či vzájemného novinářského „opisování“ z jediného virtuálního zdroje podle toho, co se zrovna nosí, co je správné ve smyslu médii aktuálně prosazovaného politického názoru, instalace, podpory či ostrakizace jednotlivých osobností veřejného života.
Některé problémy se na první pohled mohou českému čtenáři jevit jako „americky specifické“, například všudypřítomná rasová otázka, která ovšem mezitím – zvolením Baracka Obamy prezidentem Spojených států – dostává pozoruhodný obecný rozměr. Tím, že se zmiňuje i o vlídném mediálním laskání vůdce ultralevicového teroristického hnutí Wheathermen, které patří k politickému backgroundu „černošského spasitele“ v Bílém domě, stává se i tento motiv vrcholně aktuální. Stejně jako fakt, že také u nás patří „rasová“ (nejen cikánská) problematika v současné době mezi paradoxní příznaky postupující autocenzury zvané „politická korektnost“.
Celou knihou však prostupuje především motiv „politického aktivismu“ novinářů – což je pro naše prostředí a patrně pro mediální svět v euroatlantické civilizaci vůbec – téma zásadní a klíčové. Musíme pouze pochopit, že u nás (a v Evropě) jsou významy některých termínů poněkud posunuty – a máme také trochu jinak koncipovanou politickou krajinu.
V Americe dosud reálně existuje politická pravice, která má zastoupení v převážné části republikánské strany. Tomu odpovídá také existence „čtyřprocentní“ menšiny pravicově orientovaných médií. Je jich opravdu poskrovnu, ale jsou. To u nás neplatí. Abychom si dokázali správně „přeložit“ deskripci mediálních sil podle Goldbergovy „klasifikace“, musíme vzít v úvahu, že být v Americe novinář – „pravičák“, je společensky totéž, jako na našem mediálním dvorečku „podporovat“ komunisty. Tedy něco, co je z principu nepřijatelné, co nositele této „deviace“ vyřazuje ze slušné společnosti a činí je a priori též občansky „podezřelé“. Teprve pak můžeme Goldbergově knize i jeho osobnímu postoji víceméně porozumět. Bernard Goldberg však napsal svou Aroganci ještě před obamovskou prezidentskou volbou, která definitivně potvrdila současné paradigma. Snaží se proto ještě nalézt recept, jak tuto svízelnou mediální chorobu léčit. V tom je pravděpodobně naivní, v tom následuje „Lomborgův syndrom“. Zavádění „redakčních ombudsmanů“ či vystavení „provinilých“ novinářů důsledkům jejich vlastních nepoctivých metod zavání spíše manipulací na druhou, nebo – řečeno s V. I. Leninem – „vyhánění bílého ďábla žlutým“:
„Pokud by se všichni novináři ocitli před reálnou hrozbou, že sami budou vydáni napospas médiím – aby se před světem odhalila jejich zaujatost a hnidopišský charakter, aby si uvědomili, že existují takoví, kteří je mohou v každé chvíli volat k zodpovědnosti – dám krk na to, že většina novinářů by byla napříště mnohem opatrnější, než by se rozhodla na někoho bezohledně vypálit.“ To je stejně směšná představa, jako když policie vyšetřuje polici, soudci posuzují prohřešky soudců a „etická komise“ sdružení reklamních agentur hodnotí morálnost reklamních produktů. Přesto – či právě proto – je cenné a důležité tuto knihu číst. Kromě některých skutečně objevných poznatků ze zákulisí žurnalistiky ukazuje současně i hloubku nebezpečí, jaké pro demokracii dnešní média představují. Hrana – ve falešných tónech zábavných a veselých zvonků, kterými nás každodenně svolávají k dobrovolné modlitbě u televizních a rozhlasových přijímačů či nad stránkami novin a časopisů – zvoní nám všem.